1. díl seriálu o sabotérech vnitřní svobody věnuji bytosti zvané „people pleaser“. Indiánským jménem by se mohl jmenovat třeba Ten, kterého bolí říct „ne“. Pokud s Vámi téma vnitřních sabotérů rezonuje, čtěte dál! A pokud vás pleaser neosloví, nezoufejte, v dalších dílech s vysokou pravděpodobností dojde i na toho Vašeho vnitřního trosečníka číslo 1!
„No tak snad bys mohla vyhovět, ne?!“
Být hodná/ý. Milá/ý. Nekonfliktní. Někoho potěšit, zavděčit se, zasloužit si přízeň a lásku. Být přijímaná/ý. Být dobrým člověkem, který dokáže druhým pomoci…
Spousta z nás (týká se to i mužů, ale ve větší míře žen), vyrostla s přesvědčením, že „vyhovět“ je nějakým způsobem lepší, než říct „ne“.
Seznamte se s jedním ze sabotérů vnitřní svobody, kterým je – tadááá – people pleaser aneb ten, který chce druhé vždy potěšit.
Touha po přijetí v kontextu evoluce
People pleaser nesnáší konflikty, protože ho bytostně ohrožují na životě. Konflikt je synonymem zavržení, vyloučení, odmítnutí. A odmítnutí smečkou, to je jistá smrt. Alespoň tak to vnímá náš limbický systém, složitý komplex mozkových struktur, který se u savců vyvinul před zhruba 200 milióny let.
Našemu nervovému systému je úplně jedno, že je „jiná doba“, kdy už naše přežití není podmíněno podřízením se. Po 200 miliónů let byl jedinec závislý na své tlupě a i dnes se jako děti rodíme plně závislí na rodičích.
„Vyhovět“ skýtá naději na přijetí, sounáležitost a lásku. A tím pádem naději, že přežijeme. Ten, kdo druhým vyhoví, je přece dobrý člověk a dobrý člověk má větší hodnotu!
Odvrácená strana hodných holek a kluků
Jak moc se people pleaser mýlí, když našemu Já našeptává: „Budeš se mít lépe, když vyhovíš. Když nebudeš hodná/hodný, nebudou tě mít druzí rádi a zůstaneš sama/sám! Když odmítneš, způsobíš tím problémy druhému a to dobrý člověk nedělá!“
A tak vyhovíme a cítíme se… lépe? No, vlastně ani ne. Spíše jako bychom zradili sami sebe. Nedbáme na své potřeby na úkor druhých a dost pravděpodobně se v nás hromadí frustrace, pocit nedocenění, možná i vztek na druhé, kteří berou stále více, ignorují naše hranice a manipulují s námi.
Nutno říct, že ne vždy sami tak úplně víme, kde ty hranice máme, natož abychom to dali srozumitelně vědět druhým.
"Muset" nebo "chtít"?
Samozřejmě že být soucitný a starat se o druhé je fajn věc. Svět plný do sebe zahleděných sobců by nebyl moc krásné místo k životu. Jestliže se ale nedokážeme postavit za sebe ze strachu, co by tomu řekli druzí, pak jsme stále v pozici dítěte, které je plně závislé na svém okolí. Jsme hodní, protože je správné být hodný. Chybí zde svoboda.
Pokud jste zažili autoritativní nebo manipulativní výchovu, je pravděpodobné, že Ten, kterého bolí říct ne, žije i ve Vás. Není to žádná zrůda hodná zavržení a odporu, spíše ho vidím jako malé dítě, které potřebuje bezpodmínečnou lásku a bezpečí. Od koho? Přece od nás samých!
Obejměte ho, chraňte ho a nechte ho ve Vašem náručí vyslovit „ne“. Poprvé ho možná jen nesměle zašeptá, ale s Vaší pomocí se časem naučí, že je v pořádku věci, které s námi nejsou v souladu, odmítnout.
Tam, kde není svobodné „ne“ totiž neexistuje ani svobodné „ano“. Jedno bez druhého nemůže být.
Říct „ne“ tak zároveň znamená říci „ano“ – nejprve sobě samému a potom i tomu druhému a životu. Ne proto, že musíme. Ale proto, že skutečně chceme.
S láskou,
Míša LaLoba
Jsem Míša Burdová, vzděláním sociální pedagožka a povoláním koučka a facilitátorka systemických konstelací. Od r. 2007 pracuji s dospělými lidmi i s dětmi na tom, co chtějí v životě změnit – nejprve v sociálních službách, pak ve školství a nyní jako osobní konzultantka.
Ráda pracuji s mladými lidmi i s dospělými, specializuji se na podporu kreativců a svobodných duší, vyčerpaných žen-maminek, průzkumníků vnitřních světů, na hledání poslání, motivace a možností ke změně, na vztahy a na rizikové chování.
Mám jednoho syna, miluji hudbu a ráda čerpám inspiraci v přírodě. Sama sebe považuji za racionálního člověka s duchovním přesahem.