Věřím, že my lidé máme obrovský dar – dar svobody a kreativity. Narodíme se napojení na sebe, na prostředí, na druhé. Jako děti víme, co chceme, co nechceme, tvoříme bez ostychu, hrajeme si, bydlíme ve svém těle se samozřejmostí, projevujeme se ve své jedinečnosti
a poznáváme svět s radostí a důvěrou.

Někdy se ale stane, že na to čisté dítě v nás zapomeneme. Už ani nevíme, kdy se to vlastně změnilo, kdy jsme přestali cítit radost, přestali si věřit. Kdy jsme se sami sobě ztratili.

La Loba (Vlčice) je ta, která nás volá zpátky k sobě. Zpátky do tepajícího života, v opravdovosti, síle a svobodě.

Byly doby, kdy mi připadalo, že mě život úplně semílá. Několikrát ze mě vymáčkl poslední zbytky šťávy a rozdrtil mě na prach. Těžké dětství a dospívání, traumata, pocity osamělosti, odmítnutí a nepochopení. Toxické vztahy, nenávist k sobě sama, ke svému tělu, nadvláda emocí a citová závislost. Později se přidaly i zdravotní problémy a další traumatické zkušenosti.

Žila jsem v neustálém utrpení a paralýze, podceňovala jsem se, neschopnost a nedostatečnost se staly mým životním programem. Moje hranice byly zcela narušené a oscilovala jsem mezi zachraňováním druhých a pocitem oběti. (Ani jedno kupodivu nefungovalo).

Když jsem se stala maminkou-samoživitelkou, byla to taková třešnička na dortu. Moje představy a sny o štěstí se definitivně rozpadly. Přišlo mi, že není úniku.

Samozřejmě jsem se snažila být tou nejlepší mámou. Ale bylo to náročné a byla jsem naprosto izolovaná v pronajatém bytě, kde jsem nechtěla žít. Láska k synovi do mě ale vlila novou sílu a odvahu. A když jsem poodstoupila, pochopila jsem svoji roli v příběhu. Zahlédla jsem, jak usilovně se vlastně životu bráním, viděla jsem, co se mi všechny ty těžké okolnosti snaží ukázat.

Stála jsem před volbou – buď půjdu stopou La Loby (odvahy, autenticity, svobody a lásky) – přestože jsem v tu chvíli nevěděla, jak to mám udělat, ani kam vlastně jít – nebo odumřu. Měla jsem strach. Ale jakmile jsem vykročila na cestu, vynořil se ze tmy do té doby neviditelný další úsek. I cíl dostal jasné kontury. Je to jako když jdete potmě s lucernou a vidíte jen kousek před sebe. Pokud ale víte, kam jdete, nakonec se do cíle dostanete.

Dnes jsem svým pádům vděčná – náročné životní situace mi přinesly dar citlivosti, soucitu a empatie – s druhými i se sebou. Díky nim jsem také pochopila, že jediný člověk, který mě může zachránit, jsem já sama. Odměnou mi je láska a svoboda. Nikoliv jako abstraktní ideje, ale jako prožitky spojené s aktivní volbou.

Život stále přináší nečekané obraty a kotrmelce, důležité ale je, jak je my sami vnímáme. Přestože doba je turbulentní a ani u mě nezůstává kámen na kameni, cítím vděčnost a štěstí. Cítím, že můj život odpovídá tomu, kdo jsem, že mi dává smysl.

Dělám to, s čím jsem vnitřně v souladu a nejsem už uvězněná ve svých emocích, cizím bytě ani životě. Mám kolem sebe blízké přátele a žiji v kontaktu s přírodou a jejími cykly. Přijímám věci, které nemohu změnit a věřím v nás – v sebe, ve svého syna a také ve Vás! Tvořím. Místo, kde býval smutek a bezmoc, zaujala kreativita, láska, vášeň, odvaha, pocit smyslu a sounáležitosti.