Dnešní příspěvek je určený ženám, je to totiž dárek k Mezinárodnímu dni žen. Chci Ti u příležitosti MDŽ povědět něco osobního. Chci s Tebou sdílet kus své cesty, a také nabídnout dar ženám, kterým dnes kytku nikdo nepřinese a jsou na krásy i těžkosti rodičovství samy.
Drahá ženo!
Když jsem se před více než deseti lety dozvěděla, že v mém těle bijí dvě srdce, můj svět se roztříštil na miliardu ostrých střepů. Ne proto, že bych nechtěla dítě, děti jsem si vždy přála. Alespoň tři, k tomu domek s velkou zahradou, hodného a šikovného chlapa, pejska a kočičku…
To vše se v ten moment rozprsklo na kusy – věděla jsem, že s dítětem budu sama. A tak se také stalo.
Nějakou dobu jsem žila jako bezdomovec. Spala jsem v práci na gauči se svou fenkou Toničkou a slibovala jí a především svému miminku v břiše, že se o vše postarám. Pak jsme se na chvíli stali součástí rodiny mé kamarádky z dětství. Cítila jsem jejich domov, lásku, bezpečí, přijetí a vzájemnou soudržnost a přála jsem si vytvořit je pro svého syna také.
Jednou v noci jsem se v našem pokojíčku mezi čtyřmi banánovými krabicemi mých věcí, s rostoucím bříškem a psem u nohou rozplakala, že to možná nezvládnu.
Ale šla jsem dál. Dva a půl měsíce před termínem porodu jsem s pomocí přátel sehnala výhodný podnájem. Ze začátku jsem spala na staré tvrdé matraci na zemi, neměla jsem ani postel, skříň, nádobí, nic. S břichem jsem lezla po štaflích a malovala byt, sháněla do něj potřebné vybavení.
S porodem syna do mého života vstoupila láska v nové kvalitě, kterou jsem dosud neznala. Stala jsem se mámou a pro své dítě bych pohnula i skálou.
Podařilo se mi najít práci, kterou jsem mohla dělat z domova. Cítila jsem podporu přátel i kolegů. Celé dny naše mikro rodinka – já, miminko a pes – trávila v parku a na dlouhých procházkách. A po nocích, když syn spal, jsem pracovala a budovala náš domov. Skoro by se dalo říct, že jsem byla šťastná.
Ale nebudu vám lhát, bylo to strašně těžké. Mnohokrát jsem spadla na úplné dno, abych zjistila, že existuje ještě sklep. Mnohokrát jsem se cítila osamělá, bezradná, vyčerpaná, zavalená tunou špinavého prádla a nádobí, rozhodnutími a úkoly, mnohokrát jsem plakala.
To nejtěžší ale nebylo vydělat peníze a zaplatit nájem, nebyla to každodenní péče o dítě, nebyl to stereotyp a osamělost, nebyly to probdělé noci, když byl malý nemocný…
Nejtěžší byl můj pocit bezmoci. Pocit, že jsem v situaci, ze které není úniku a není v mých rukách to jakkoliv změnit. Že jsem to takhle nechtěla. Že je to moje chyba. Pocit bezradnosti. Připadala jsem si jako vězeň v okovech odsouzený na doživotí.
Cestou odvahy, svobody a autenticity
A tam začala další hluboká práce na sobě. Tentokrát ne v profesním, ale v osobním kontextu. Chtěla jsem pro svoje dítě něco lepšího a jedinou cestou bylo změnit samu sebe. Začít léčit všechny boláky minulosti a vzít život do svých rukou.
A tak jsem se vydala na cestu odvahy, autenticity a svobody, cestu, na níž mě vede moje symbolická rádkyně v podobě divoké Vlčice – La Loby.
Bylo by na knihu říci Ti, co všechno se na té cestě za deset let stalo. Možná jindy, dnes to zkrátím – občas jsem klopýtala kamením, občas poskakovala po mechové pěšince, občas se plazila bažinou polomrtvá, tu a tam padala po hlavě ze skály a někdy i trochu létala.
A dnes jsem tady. Stabilní i v nejistotě a vděčná za všechnu sílu, lásku a odvahu.
Žena ženám
U příležitosti Mezinárodního dne žen chci říci, že být ženou je někdy zatraceně těžké a přitom nekonečně krásné. My ženy máme ohromnou sílu, ale také jsme zranitelné.
Tobě, která jsi nešťastná a na konci sil, chci říct, že to dokážeš! Že to může být jiné! A že na to nemusíš být sama.
A proto jsem se rozhodla nabídnout individuální provázení v rozsahu 7x 90 min. sezení 𝐙𝐃𝐀𝐑𝐌𝐀 ženám samoživitelkám, které jsou v těžké situaci. Každé tři měsíce poskytnu své služby jedné ženě, která si je nemůže dovolit.
Víte o nějaké takové? Dejte jí kytku, pusu, obejměte jí a pošlete jí tento příspěvek.
S láskou a obdivem k nám ženám,
Míša LaLoba
Jsem Míša Burdová, vzděláním sociální pedagožka a povoláním koučka a facilitátorka systemických konstelací. Od r. 2007 pracuji s dospělými lidmi i s dětmi na tom, co chtějí v životě změnit – nejprve v sociálních službách, pak ve školství a nyní jako osobní konzultantka.
Ráda pracuji s mladými lidmi i s dospělými, specializuji se na podporu kreativců a svobodných duší, vyčerpaných žen-maminek, průzkumníků vnitřních světů, na hledání poslání, motivace a možností ke změně, na vztahy a na rizikové chování.
Mám jednoho syna, miluji hudbu a ráda čerpám inspiraci v přírodě. Sama sebe považuji za racionálního člověka s duchovním přesahem.